První letošní konference byla mimořádná tím, že se v rámci jejího programu konalo první předání ceny Nadačního fondu Josefa Luxe za eticky významný mediální počin roku 2009. Z rukou Věry Luxové přebrali cenu autoři publicistického cyklu České televize Historie.cs.

„Lobbing je legitimní nástroj,“ řekl v úvodu konference Hubert Gehring, ředitel českého Konrad Adenauer-Stiftung. Problém je, že je v Česku „příliš ukvapeně“ spojován s korupcí.

Třemi přednášejícími, kteří se věnovali tomuto tématu, byli Jaroslav Šebek z Historického ústavu Akademie věd, Rudolf Hermann z Neue Zürcher Zeitung a Erik Tabery, šéfredaktor týdeníku Respekt.

„Za 1. republiky neexistovala možnost přeběhlíků, poslanci a senátoři byli odpovědní straně, za kterou byli zvoleni,“ uvedl Jaroslav Šebek. Na české scéně bývalo více než 30 stran, pro vstup do parlamentu neexistovala 5% klausule, utvářely se koalice i „utajené a netransparentní dohody“. Historické souvislosti nebyly nijak idylické, republiku provázely národnostní a sociální problémy. Na rozdíl od současnosti však měla každá politická strana své vydavatelství, takže bylo transparentní, o čí názory jde. Do politické situace zasahoval také Hrad a ti, kdo měli blízko k Masarykovi, později, v menší míře, k Edvardu Benešovi. Nešlo vždy jen o oficiální linii prezidentské kanceláře, která se prosazovala; Hradu pomáhali také někteří vytipovaní novináři. Později docházelo k jakési vzájemné výměně informací - v této souvislosti uvedl Jaroslav Šebek Pátečníky (mezi nimi Karla Čapka). Zajímavá byla také jeho zmínka o článcích, které pod různými pseudonymy psal sám Masaryk. Jak ale řekl, cílem Hradu byla především „podpora pluralitní demokracie a všeobecných hodnot“.

Ani tato doba se nevyhýbala rozepřím novinářů s politiky, byly též zveřejňovány různé kompromitující materiály, odehrávaly se střety protichůdných politických postojů (například ohledně španělské občanské války, Durych proti Čapkovi). Při vládní krizi v roce 1929 se střetla snaha po mírné obměně vlády s prosazováním předčasných voleb, kdy výhra druhé alternativy (zájem Masaryka i ČSL) měla podle Jaroslava Šebka zajímavý dopad: důsledkem bylo vytvoření široké vládní koalice spolu s konsenzem pravice a levice, což u nás, na rozdíl od jiných zemí, přispělo k udržení demokracie.

Rudolf Hermann zmínil ve vztahu k politickému dění a politikům hostitelské země svoji odlišnou pozici, kterou má jako zahraniční dopisovatel. Díky tomu, jak řekl, pociťuje zájem politiků jen výjimečně. „Lobbing“ podle jeho zkušenosti „není černobílá záležitost“, ale „je to neustálé zvažování“, v němž nakonec rozhoduje „vlastní svědomí“. „Větší nebezpečí“, které ohrožuje nezávislost médií, souvisí podle něj s nárůstem různých PR agentur a institucí zabývajících se mediální prací, „které líčí realitu, jak se jim to hodí“. Jde o situaci, kdy instituce, politické subjekty, firmy apod., na rozdíl od médií s klesajícími příjmy či klesajícím personálním obsazením, mají mnohem větší profesionální možnosti. Jak řekl, není výjimečné, že jimi připravené články novináři převezmou a podepíší svým jménem.

Erik Tabery v ohlédnutí za 90. léty mimo jiné připomněl tehdejší roli médií, jejich „nekritickou podporu“ společenských změn, transformace průmyslu, podnikání. Milníkem se podle něj stal rok 1997, kdy padla vláda a vyšlo najevo propojení politické strany, některých médií a novinářů s byznysem. V letech opoziční smlouvy média začala chápat smysl odhalování negativních jevů. Další profesionalizace médií ale probíhala současně s profesionalizací lobbingu a později se „média posouvala k bulvarizaci“. Za negativní označil to, že „lobbing není regulován“ a že „někteří lobbisté jsou dokonce asistenty senátorů a poslanců“. Spornou otázkou je pro něj i svázanost médií s reklamou a inzercí.

Média, jak vyplynulo z příspěvků,, které zde zazněly, jsou v prvé řadě závislá na kvalitě novinářů - od ní se odvíjí vztah k případnému lobbingu.