Hranice mezi veřejným a soukromým prostorem

Internet mění proudění informací, zvyšuje míru agresivity, osočování. Mění se i podoba médií, a to nejen v souvislosti s nástupem nových technologií. O otázce, do jaké míry mohou zveřejněné informace zasahovat do soukromí jednotlivce, hovořili na konferenci Člověk a média zástupce šéfredaktora týdeníku Respekt Petr Třešňák a Tomáš Klvaňa z New York University of Prague.

V říjnu opět pokračoval úspěšný mnohaletý počin, který jako součást celosvětové aktivity Net One dvakrát ročně pořádá Hnutí fokoláre za spolupráce s Konrad-Adenauer-Stiftung, občanským sdružením Pontes, Nadačním fondem Josefa Luxe, mediálním partnerem ADV Studio a Americkým centrem velvyslanectví USA v Praze.

Než dal Petr Třešňák jako první nahlédnout do práce redakce Respektu, uvedl k tématu několik obecných postřehů. Média se podle něj liší tím, čím chtějí čtenáře oslovit. Svou roli hraje i tradice, která je v různých zemích rozdílná například tím, jak se píše o politicích. U nás byla tradice přervána, na první republiku nelze navázat, a proto se média podobnými otázkami zabývají až od 90. let.

Ohledně rodinného života uvedl, že české prostředí je značně liberální a média v podstatě odráží veřejnou morálku. V 90. letech byla podle něj společenská shoda na tom, že politika diskvalifikuje spolupráce s StB, ale to, co se týkalo jeho soukromého života, ho v podstatě nediskreditovalo. Nebralo se v potaz, zda by mohl mít soukromý život vliv na politickou práci.

Jak ale Petr Třešňák zmínil, v poslední době se debaty o tom, zda a do jaké míry o soukromí politiků psát, v redakci Respektu vedou. Pokud soukromý život ovlivňuje výkon funkce a má dopad na politiku země, pak je ve veřejném zájmu o něm informovat. Pohled na tuto problematiku se podle něj už do té míry amerikanizoval, že otázka nezní, zda o soukromí politiků psát, ale do jaké míry psát, aby to bylo smysluplné. Hranice se hledají vždy ad hoc.

Zajímavý přehled současné situace zprostředkoval Tomáš Klvaňa. Výstižně vyjádřil, že čím více máme médií, tím méně máme soukromí. Ve srovnání s dobou před padesáti lety je dnes situace nesouměřitelná a dále se radikálně proměňuje. Její posun vidí v možnostech digitální komunikace a v explozi médií, které jsme svědky. Připomněl, že do hry vstupují ekonomické a politické zájmy. Korporace a vlády si o nás na internetu zjišťují informace, aniž se tomu bráníme, přestože to ohrožuje naše soukromí.

Dříve byl mediální prostor omezený a novináři určovali, jaké informace budou zveřejněny a s jakou mírou důležitosti. Američtí čtenáři se tak například nedozvěděli, že jejich prezident Roosevelt je na vozíčku. Dnes díky novým médiím žijeme v revoluční době. Jsme v situaci, kdy už nelze jednoznačně odpovědět na to, co je médium a kdo je novinář. Pro porozumění skutečnosti je tato otázka ale zásadní.

Tomáš Klvaňa se dotkl i otázky důvěry veřejnosti. Zmínil, jak se v USA objevila základní nedůvěra vůči médiím v souvislosti se smrtí prezidenta Kennedyho, válkou ve Vietnamu či aférou Watergate.

Zajímavé bylo i porovnání vlivu bulvárních médií v zahraničí a u nás, či ochrany veřejných osobností a etiky novinářské práce. Podle něj bulvár u nás nemá na rozdíl od Francie či Velké Británie na politiku až tak velký vliv. Podobné je to i v USA, kde sice bulvár vychází ve vysokých nákladech, ale zůstává bez výrazného politického vlivu.

Co se týká právní ochrany veřejných osob, i ta se v řadě zemí liší. Ve Velké Británii je pro každého velmi silná, ale v USA rozlišují mezi soukromou osobou, jejíž vinu dokazuje žalobce, a veřejnou, která musí sama dokazovat, že jde o nepravdu. U nás se podle Tomáše Klvani blížíme spíše americkému pojetí. I tentokrát však zazněl nad světovými médii povzdech, že ověřování pravdivosti informací bylo dříve důkladnější.

Ohledně etické stránky byly zmíněny některé zajímavosti, například v amerických redakcích existuje v tomto smyslu funkce „ombudsmana“, jakéhosi oponenta redaktorů. Zazněla i otázka, do jaké míry se u nás pracuje s etickými kodexy, které si některá média zavedla. Bylo bohužel konstatováno, že u nás profesní organizace zatím nenabyla takového významu, aby udávala tón.

Poučené odpovědnosti za naši současnost se nemůžeme zříkat. Ohlédneme-li se za touto konferencí, dá se říct, že byla šancí, jak mediální scéně více porozumět.

Anna Černá